Příručka k použití ženy

Příručka k použití ženy

(paměti notorického seznamovatele)

Stanley Ibkiss

Motto: Ženu nelze pochopit, pokud s ní komunikujete jako s mužem. Nelze se s ní domluvit, pokud budete řešit co říká a ne, jaký při tom má POCIT.

Svět mužů a svět žen

Tyto dva světy jsou tak odlišné, že vlastně jen stěží najdeme cokoliv společného. Mladý člověk zpitomělý láskou a podporovaný okolím snadno podlehne dojmu, že na světě není nikdo bližší, kdo by lépe chápal jeho nejniternější emoce, sdílel s ním vše dobré i zlé a podporoval jej tak chápavě jako jeho parnerka. Pocit je to krásný, mít vedle sebe člověka blízkého, druhou polovinu své duše, svého těla, někoho, bez koho je váš den prázdný a v duši pusto.

Jenže bohužel se jedná pouze o iluzi, kterou produkuje mozek zasažený zamilovaností, pardávným to pudem sloužícím jen a jen k rozmnožování. V okamžiku, kdy po roce, dvou či třech letech přichází vystřízlivění, kdy tělo již není schopné do mozku nepřetržitě sypat dávky slasti vázané na dotyk, setkání či hlas vaší nejbližší, zkrátka v okamžiku, kdy se vrací racionalita a kritický pohled, v tu chvíli bývá někdy člověku velmi těžko.

Před sebou nezřídka vidíte naprosto cizího člověka jehož většina zájmů i pohledů na věc jde naproto proti vašim zájmům i představám, ale tím, že s ním máte děti, rodinu, společný majetek, příbuzné a ani jeden se nemáte kam jinam vrátit než k sobě, jste si vlastně sami v oblouznění podepsali ortel nekončících problémů a povinností. Jediné, co vás může uklidňovat je, že v této situaci rozhodně nejste sami.

Naprosto neskrývám, že podobné vystřízlivění se týká obou pohlaví, ale v této knize určené převážně mužům, budu řešit výhradně pohled na věc z pozice muže tak, aby když už člověk učiní jakékoliv rozhodnutí, aby to bylo rozhodnutí znalé a ne jen jásot ubohého čuníka, kterého ženou na porážku uličkou vyzdobenou pentličkami.

Koho si vlastně vybíráme ? A proč ?

Devatenáctiletý mladík má své první děvče. Kohopak si to vybral ? Sedmnáctiletou dívku, která se v rámci možností snaží co nejvíce podobat tváří, postavou i oblečením jedné z usměvavých dívek z reklamy, časopisu Bravo nebo se prostě jen stylizuje do něčeho, co je IN. Koneckonců jen blázen nebo člověk s extrémně vysokou sebedůvěrou a nezávislostí by se stylizoval do toho co je OUT. A sebedůvěra se v tomto věku zásadně odvíjí od toho, jak nás bere kolektiv. A ten bere to, co je v souladu s jeho hodnotami.

Být panicem ještě nikdy nikomu ve společenské hierarchii nepřidalo. I proto je pro mladého chlapce a jeho sebeúctu důležité “mít holku”.

Nebudu přehánět, když prohlásím, že hlavní důvod párování jsou sexuální chutě, které jsou u mužů v madším věku dost silné a svým způsobem i určující. A hned druhý v pořadí (někdy i první) důvod, proč mít ženu je společenská prestiž. Respektive nedostatek sebedůvěry, který jak sex tak ukazování se s “krásnou” či obstojnou dívkou spolehlivě léčí.

Úspěšnost muže v očích ostatních samců v mladším věku se velmi často odvíjí od toho, koho má vedle sebe, nikoliv od jeho vnitřních kvalit, které nebývají vidět na rozdíl od vzhledu partnerky a od toho, na co ji ulovil. Ať již jde o jeho sympatickou tvář, suverénní vystupování, drahé auto koupené za tatínkovy peníze nebo někdy i extrémní sebedůveru až drzost, která je vybičovaná pudy a jejímž jediným cílem je zaujmout druhé pohlaví. Zkrátka cílem všeho snažení většinové populace v tomto věku je ulovit dívku a ukázat, že “mám holku”.

Děvče nemusí být vůbec chytré (o chytrosti bude jiná kapitola). Nesmí být tak hloupé, aby to bylo vidět na první pohled, ale většina prostších děvčat i chlapců to řeší tím, že mluví co možná nejméně, případně citují slogany reklam či “machrují” mezi sebou a trumfují se kdo si co koupil. Nutno dodat, že prostší dívky vzhledem k tomu, aby byly kompatibilní i s myslícími samci, tak většinou neříkají skoro nic, tváří se nepřístupně a omezí se na úsměvy a dělají to samé, co všechny samice kolem.

Na okraj bych rád upozornil, že termín “samice” a “samec” není užíván v pejorativním (hanlivém) významu, ale že jde o termín bilogický se záměrem zobecnit. Tedy přestože většina žen se cítí uražena, pokud je označena jako “samice” jinde než v posteli a ve dvou, ale cítí se býti ženou – na rozdíl od mužů, kteří se cítí býti člověkem – zde se bude vyskytovat termín samec/samice běžně, protože je často příhodnější než dívka / žena / slečna / babice a umožňuje větší nadhled.

Tedy když si mladý muž hledá dívku, tak se začne nejdříve rozhlížet kolem : 4 ulice kolem svého bydliště, kamarádky partnerek kamarádů, tváře známé ze školy, z práce  atd. A jaké mají být kvality ženy ?

Má být hezká. Když se kdokoliv zeptá na vaši dívku, nikdy se nezeptá, zda má dobrou povahu, zda umí vařit, zda má vztah k dětem nebo zda není hádavá. I na takové věci, zda kouří či pije se prakticky nikdo neptá. Každý, ať již žena či muž se nejdříve zeptá, zda je hezká. Od toho se odvíjí i fakt, že na trhu je těch “hezkých” jen omezený počet a že mezi samci probíhá nelítostný boj o přízeň těch samic, které jim v kolektivu i v jejich hlavě dodají lesk, opojení úspěchem (mám nejkrásnější samici a miluje mne) a spokojenost jich samých se sebou.

U žen stejně tak jako u mužů je značný problém vysvětlovat ostatním, že skutečně nejsem outsider, přestože jsem si vybral nehezkého partnera. Vždy se to musí v rámci kolektivu zdůvodnit něčím, co je zjevné a co omlouvá tento základní nedostatek. I proto žena která ukazuje kamarádkám svého vyvoleného, který je nehezký, postavy rachitické, bez auta a stále ještě na škole, tak velmi rychle přejde na to, jak je z velmi dobře situované rodiny a kde s ní byl na dovolené u moře a jak ten jeho bratr, jak si žije atd.. Zkrátka nedostatky se musí omlouvat a hlavním soudcem nejsme my, jako vybírající, ale kolektiv našich známých či blízkých, který vše hodnotí a zpětně nepřímo určuje i naše jednání.

U konců většiny vztahů bývá často jen jedna rozvedená kamarádka, která hecuje. Někdy i rodiče, kteří nejsou spokojeni s partnerem své ratolesti či oblíbená tchýně a úplně to stačí, aby se jeden z partnerů začal chovat jako loutka v cizích rukách. Ale to předbíhám. Nyní jsme teprve na začátku. Ale názory okolí a těch, kterým věříme, jsou podstatné po celou dobu vztahu.

Kdo bude tvrdit, jak je samorost a nezávislý a jak mu vůbec nezáleží na názorech osatních, tak to samozřejmě tvrdit může, ale reál je jinde. Lidský svět je svázán škatulkami, kde úspěšný čtyřicátník má mít pětadvacetiletou milenku, dům s bazénem, drahé auto a společenskou prestiž. Úspěšná žena má mít hezkého trvale a nepřetržitě zamilovaného muže (samozřejmě do ní), který ji rozmazluje, dává dárečky, vyznává jí lásku, kde to jde, hýčká si ji a udělá pro ni modré z nebe a bez ohledu na své potřeby je ochoten se kdykoliv podřídit potřebám jejím. Samozřejmě ji často vodí do společnosti, jezdí s ní na dovolené k moři, zajistí odpovídající blahobyt a v pozdějším věku podporuje její vlastní sebepoznání a duchovní rozvoj. Tak prostě vypadá obecná představa úspěchu z pohledu mužů a žen a tvrdit že to tak není, je jen útěk, abychom si nemuseli zdůvodnit, proč to právě my nemáme.

Ale vrátíme se zpět na začátek. Není nám čtyřicet, ale dvacet. Vybíráme si partnerku. Je jen na nás, zda jsme ochotni jít do konfliktů v boji o obecnou “krásku” obletovanou desítkami trubců. Zda si stoupneme do dlouhé řady s ostatními samci, kteří obvykle nabízejí jen to, co je vidět a zda budeme hrát tu hru na machrování a střídavé ponižování sebe a druhých ve stylu tokajících tetřívků, na základě které si samička vybírá “nejlepšího”. Hra je to náročná jak časově, tak finančně tak z hlediska trpělivosti, vytrvalosti i sebezapření.

Jak si vybírá žena ?

Žena vyznává v podstatě jen čtyři atributy atraktivity samce. Na prvním místě je aby byl hezký a spontánní. Rozumnějme aby byl samec pro ni pochopitelný a srozumitelný. Ženy a dívky se rozhodují hodně intuitivně, takže když se jich zeptáte u čehokoliv na logický závěr, dozvíte se jen, jaký z toho mají pocit. Společenská prestiž a uznání ve skupině jsou pro samici další garancí, že jde o kvalitního samce. Když ho respektují ostatní ve skupině, přece to nemůže být nějaký aušus. Nevadí, že je to frajírek libovej. I takový dokáže sebe i ji časem někam protlačit a zajistí rodinu. Toto samozřejmě samička uvědoměle neřeší, ale zato se jí líbí, když jejího vyvoleného nebo dvořícího se zahrnují jiní samci výrazy úcty a loajality. I proto obvykle mívají mladí mafiáni a sběrníci ty nejhezčí a nejplodnější samice. Stejně tak ženu stimuluje, pokud muž připadá atraktivní a zajímavý i její kamarádce. Tím, že zvítězí nad “sokyní” se pro ni ještě zvýší cena dotyčného.

Kromě sympatií a společenské prestiže je velmi žádoucí dobrá fyzička. Hasiči, vojáci, zkrátka uniformy, to je pro spoustu žen velké lákadlo. Neřeknou vám proč, ale jak vidí uniformu, tak zjihnou. Posledním klíčovým rozhodovacím prvkem bývá často auto. V dobách dávno minulých působilo až komicky, když výrostek na malé motorce tůroval před místní školou motor stroje, který hrozil vybuchnout a vzbuzoval tím pozornost prakticky všech školaček. Dnešní drahé vozy, motorky, tuning .. to není o ničem jiném, než aby bylo rámusu co nejvíce a samec byl co nejvíce vidět a “buchtolap” zafungoval jak má.

Auto či motorka zároveň demonstruje možnosti a “nezávislost” .. zkrátka že už je to “velkej kluk” a je s podivem, že na dívky nepůsobí to, že máte svůj byt, ale to, že máte svou ojetinu. I to bych přičetl k záhadám archetypálního chování, které se vyvíjelo milióny let a jen se přizpůsobuje novým podmínkám.

V této souvislosti nemohu opomenout “koníčky” většiny dívek, mezi které patří obvykle studium jazyků, cestování a případně sport či péče o tělo a vzhled. Jak praví teorie, tyto zájmy pocházejí ještě z dob, kdy lidé bydleli v jeskyních a jsou pouze transformované na dnešní dobu.

Pro většinu žen je typická značná přizpůsobivost k libovolnému partnerovi od intelektuála až po dlaždiče (skutečně tak velké rozmezí je schopna většina žen bez problémů obsáhnout s tím, že oba tito muži budou přesvědčeni, že jejich vyvolená právě jim skvěle rozumí a hodí se jen a jen k nim – jde o jednu z klasických ženských “zbraní”). Tuto zálibu a schopnost značné adaptace ve kterékoliv domácnosti lze přičíst tomu, že v době kamenné byla žena zbožím, kořistí, objektem zájmu a jednou z mála cenností a proto se v průběhu života velmi často stěhovala (nejdříve když ji provdali za půl mamuta do sousední tlupy, později, když je přepadla jiná tlupa a vyvraždili všechny muže, tak ženy odvedli co nejdál, případně je prodali). Proto ta všeobecná záliba žen v cestování. Samozřejmě se svými novými pány, únosci či novou rodinou se musela domluvit a musela jim dokázat uvařit, takže vysoká adaptabilta i chuť učit se nové a nové jazyky na komunikační úrovni.

Co se týká sportu a péče o tělo obecně, mladší dívky obvykle sportují (basketbal apod) a ty starší hledají duchovno, léčitele a ezoteriku (případně samy sebe nebo se upnou na boha). Tam jde opět o fakt, že žena, která nebyla zdravá, neměla v době kamenné žádnou hodnotu pro nikoho, protože nebyla schopna mít děti ani se o ně starat. Proto ty mladší potřebují pro kondici pohyb a ty starší zase dbají o co nejmenší opotřebování prostřednictvím masáží, uvolnění a především psychické relaxace ať již se upnou k čemukoliv. Vliv psychiky na fyzickou stránku člověka se často velmi podceňuje, ale ženy intuitivně využívají téměř všech možností, jak být “použitelné” (ve smyslu doby kamenné) co nejdéle.

Dívka a její otec

Motto : Aká matka, taká Katka

Nelze pochybovat o tom, že se velmi často vyplatí se rozhlédnout po rodině své dívky, ať již své rodiče miluje či nikoliv. To, že třeba svého otce obtloustlého alkoholika nesnáší a matkou, která své zájmy vždy preferovala před zájmy dětí a jen se s nimi zaštiťovala opovrhuje, vůbec nic nemění na faktu, že vzorce chování si každý z nás odnáší z rodiny, ve které vyrůstal a než by objevoval cokoliv jiného, tak sklouzne v průběhu života ke stereotypům, které z domova dobře zná.

To platí jak o partnerských vztazích, tak o vztazích k dětem a jejich výchově.

Že se samička bude postupně plíživě měnit na svou matku jak vzhledem, tak chováním je prakticky jisté a není tu ani co řešit. V podstatě se jedná ve většině případů o neodvratný fakt.

Zajímavější je vztah k jejímu otci. Je velmi časté, že si dívka vybírá typy chlapců u kterých je reálná naděje, že se z nich vyvinou samci toho typu, který znala z domova. Tatínek je vzorem i u dívek, které by nikdy nepřiznaly, že si hledají tatínka. Přesto má každá mladá dívka v hlavě ucelený kodex vlastností ve škatulce “samec”, kde je až do překvapujících detailů vše : Co má samce bavit, jak se má samec za určitých situací chovat, co je pro samce normální a co je u samce nepřípustné.

U dívek, které pocházejí z nerozvedených rodin jsou tyto představy ještě většinou splnitelné a v korelaci s realitou, ale u těch, které tatínka viděly jednou za 14 dnů nebo vůbec je pak jen velmi těžké v roli samce obstát, protože její představy a požadavky se odvíjejí z říše snů a dívčích románů a požaduje od vás chování : Napůl rytíř ochranář, napůl přátelská chápající dívka, částečně vrba, napůl nadržený kozel a tak trochu pan učitel, který pohladí a pochválí.

Tento sebevražedný mix bývá častou příčinou zklamání, když dívka zjistí, že konkrétní muž se prostě do těchto škatulek nacpat nedá, tak dochází k závěru, že je “porouchaný” a jde si do samoobsluhy (na seznamku, diskotéku či do baru nebo mezi známé) vybrat jiného, který bude “v pořádku”. Žijeme ve spotřební společnosti a ten přístup tomu odpovídá.

Samozřejmě tyto výše popsané reklamace a nespokojenost přicházejí až po období zamilování, kdy jak již bylo řečeno, oba jsou defacto pod vlivem drog, takže ke kolizím nedochází a namísto reálného pohledu na toho druhého nám na něj bezebytku pasují přeludy, které si do něho promítáme a jsme zcela nekritičtí. Po vystřízlivění, kdy se v partnerovi hledá buď stejný tatínek jako ten, kterého dívka zná a nebo mix “ideálního muže” je pak už jen na sebehodnocení ženy či dívky, tedy jak dobře si myslí, že si stojí v konkurenci ostatních samic a zda si může vybírat i bez rizika že zůstane sama, zda bude opakovaně zkoušet vyměnit partnera za jiného a zažívat další lásky a hledat toho ideálního a nebo bude ráda, že se někdo spletl a je s ní. Remcat na něj se pak odváží až v pozdějším věku, kdy bude ochočen a ona se stylizuje do role jeho oběti, jak on jí zkazil život a kde ona mohla být a vedle koho.

Je to hra, kde se nedá z pohledu muže vyhrát. Ale lze lépe proplout, pokud má samička alespoń minimální fungující vzor ve vlastní rodině a pokud máte jasnou představu, jak vypadá a jak se chová její otec. To je totiž přesně to, co se po vás časem bude chtít nebo co se bude považovat za “normální”.

Jak ženy myslí

Motto: Žena neuvažuje v relacích “pravda / nepravda” ale téměř vždy porovnává “správné / špatné” podle škatulek, které nevymyslela sama, případně se řídí podle subjektivních pocitů, které z dané skutečnosti má.

Je to tak. Ženy vědkyně, vynálezkyně a podobných obskurních profesí existují, někdy jsou i úspěšné, ale jejich bádání se vždy vyznačuje tím, že dokáží důsledně aplikovat již objevené a dále postupovat ve vytyčeném směru, ale prakticky nikdy nepřijdou s převratnou myšlenkou či teorií, která postaví stávající skutečnosti na hlavu. Tuto výsadu přenechávají obvykle mužům, protože převratné myšlenky, aby vznikly, tak potřebují, aby se jejich autor oprostil od dogmat, která jsou ať již vajémkoliv směru ženskému myšlení velmi blízká.

I ty nejchytřejší ženy se snaží především být v souladu s okolím, v souladu s trendy, v souladu s veřejným míněním, aktuálními oficiálními pravdami nebo dogmaty vyznávanými sociální skupinou, ve které se pohybují. Někdy je až komické sledovat, jak samčí strategie “balení na vybranou škatulku” (tedy že se onen chlapec či muž stylizuje do léčitele, satanisty či samozvaného experta na duchovno a vždy přesně upraví image, oděv i vyjadřování a životní styl této pečlivě vybrané a nastudované šatulce), tak tím ohromí, oslní a upoutá jednu z dívek, která se zcela poddá iluzi, jak má vyjímečného nápadníka, který rozhodně není tuctový a je jedinečný a proto lepší než ti ostatní. Ironií je, že je to póza nastavená tak, aby konvenční samička dokázala rozpoznat odlišnost a přitom to ještě dokázala zařadit do jí známé škatulky.

Jakmile přijde někdo, kdo je skutečně jedinečný, tak prvním problémem většiny žen a dívek bývá, že jej nedokáží zařadit a tak tápou a přehazujou jej mezi škatulkami blázen, excentrik nebo bezdomovec. Druhým problémem je pokud se jej snaží pochopit, tak z jeho myšlenek prosejí sítem konvenčních pravd takové torzo, že je člověk otřesen, když slyší, co si ze setkání odnesly. Zatímco muži jdou obvykle po podstatě, pro ženu bývá nejpodstatnější forma.

I proto je prubířským kamenem dívek ve škole obvykle hodina fyziky, kde pokud není učitelem žena, tak již nepostačuje naučit se básničku nazpaměť jako u všech ostatních předmětů a převzít vše jak je, ale je nutné to pochopit. V tu chvíli přicházejí obvykle problémy.

U vzahů většina žen a dívek ve skutečnosti požaduje univerzálního “panáka” který nepřekvapí a je na něho spolehnutí, přitom s ním není ostuda, vypadá konvenčně a má společenskou prestiž v rámci své tlupy. Zkrátka aby zapadal do škatulky “úspěšný panák”.

Jejich myšlení je nastaveno tak, že obvykle nebádají po podstatě věcí, ale přijímají je jako hotové vzorce “správné / špatné” a přes tyto dogmata se dívají na celý svět kolem sebe a všechno hodnotí z pohledu aktuálních oficiálních pravd. Bez tohoto faktu by například móda prakticky nemohla existovat. Samička přesně ví, že tyhle boty jsou děsné, tamta halenka je skvělá, tohle znamená to a támhleto znamená ono. Má naučený aktuální katalog co se má a co je IN a vše hodnotí pohledem od A až do Z převzatým a často ani neřeší odkud.

Fascinující je, že ženy jsou vlastně nositelkami konvencí a již celá tisíciletí zpětně umravňují muže do podob, přijatelných pro společnost a pro snadnější ovládání. Ve společnostech, kde je či bylo běžné mnohoženství se nikdy samička sama od sebe bez vnějších podnětů nepozastavila nad tím, že by to bylo špatné.

Stejně tak v otrokářských společnostech obvykle nebyly ženy těmi, kdo by řešil morální povahu věci. Vždy když slyším nějakou ženu plát spravedlivým hněvem nad tím, že se někde neuznávají lidská práva nebo že někdo dost důsledně nezavrhuje ideje diktatury, tak si představím ty statisíce žen jásajících a fascinovaně vítajících vůdce nebo ty davy nudících se měšťanek dívajících se na popravy na náměstích o několik století dříve. Je to všechno jen o tom, “co se právě teď má”.

Vtírá se otázka, pokud bychom žili ve společnosti, kde se místo pozdravu na ulici souloží a kde je výraz slušnosti chodit nahá, zda by v tom byl nějaký problém. Dle mého názoru nikoliv a rituály by byly bez problémů dodržovány a to především ženami.

Svým způsobem jde až na výjimky jen o vyrostlé holčičky z první lavice, které opakují, co říkala paní učitelka a trvají na tom, že to přece tak musí být správně, když to říkala paní učitelka a kdokoliv kdo to zpochybńuje nebo se podle toho nechová je špatný člověk a musí jít “na hanbu” a to co říká se nesmí brát vážně, protože je v tom rozpor a ten jak známo bolí.

Při argumentaci s ženami mne dost často fascinovalo, že ve chvíli, kdy se vynese argument, který nelze racionálně zpochybnit, ale je nepohodlný a boří stávající pohled na svět a přináší do něho rozpor u člověka myslícího a u všech ostatních přináší jen nepříjemný pocit, že “to tak není, protože já vím, že je to jinak”. Tedy v těchto sitauacích, kdy vznikne “kvas” ze kterého může vzejít poznání pravdy, tak obvykle reagují ženy naprosto specificky.

Nejdříve odrecitují jak to má být a někdy i uvedou uvedou důvěryhodný zdroj (televizi, maminku, paní učitelku .. mnohem častěji se však omezí na to, že je to přeci všem jasné, že to tak je, případně přivedou kamarádku či další ženy, které jim dosvědčí že to tak je). Pokud to člověka nezviklá, tak chvíli dělají, že nechápou co se říká. A nakonec vždy diskuse skončí v osobní rovině osočením nositele myšlenky jako zlé osoby, která by se měla stydět, že šíří “pravdu”, která není v souladu. A protože jde tím pádem o “špatného” člověka, tak vše co říká je nepodstatné a nemusíme se tím zabývat a rozporu jsme se zbavili a přemýšlet se nemusí. Hurá !!!

Pocity

Naprosto klíčové pro rozhodování ženy jsou obvykle její pocity. Nechtěl bych to zcela zavrhovat protože tak jako má racionální úvaha své výhody i pocity přinášejí možnosti, které hlavně u slabšího ducha dávají vyniknout nesrovnalostem a podezřelým skutečnostem, které by v případě nutnosti racionálních úvah neměl nikdy šanci dešifrovat, ale jako neurčitý pocit, že něco není v pohodě se projeví a indikují případné negativní rozhodnutí.

Přes pocit, který z někoho máme, lze poznat, když je někdo “v křeči” což znamená, že je neupřímný, lže nebo má jen trému z nedostatečné sebedůvěry, ale zkrátka že není tak v pohodě jako ten, z koho má samička dobrý pocit.

Zde to ještě má své opodstatnění. Horší je, že pocity a rady kamarádek (případně ještě převzaté představy, jak to správně má být) jsou často jediným životním vodítkem a rádcem většiny žen.

Většina z nich je navíc skálopevně přesvědčena, že pocitová rozhodnutí jsou ta nejsprávnější, v čemž je jejich duchovní rádkyně, věštkyně, kamarádky či ostatní rozvedené ženy důsledně podporují.

V páru bývá podstata většiny rozhodovacích problémů postavena právě na skutečnosti, že pokud si budeme hrát na to, že pár je rovnoprávný, tak proti naší racionalitě stojí pocity a dogmata. Argument “Já mám pocit, že mám pravdu, jen ti to nedokážu vysvětlit” jsem slyšel mnohokrát a v okamžiku, kdy je pro ženu ponižující přijmout plán B, když přišla s plánem A, který je postaven na pocitu, že je to tak nejlepší, pak přicházejí krušné chvíle. Nelze se totiž domluvit. Musíte jedině ustoupit a dělat že hrajete její hru na to, že pocity jsou také argumenty. Což podle mne nejsou.

Dost žen žije trvale v říši snů a velmi špatně snáší, pokud se ukáží rozpory, nazvou věci pravými jmény nebo jen nastíní určitý nesoulad mezi pocity, představami a realitou. Skutečné soužití bývá často nelítostným dlouhodobým soubojem o každou věc, která se bude či nebude dělat i o identitu aktérů samých.

Některé ženy čekají dlouhá desetiletí, než začnou dle svých představ zkoušet formovat svého partnera a dělat z dědka lepšího dědka, který poslouchá alespoň když je na dohled. Jiné dámy, pokud mají nějaké trumfy v ruce (například alternativní partnery a zájem), začnou muže formovat hned v počátku vztahu. Často mne zaráží, odkud že vzala samička ten POCIT, že právě ona má “právo” na “ideálního” muže. Odkudpak ví, jak se mají “správní” muži chovat, co si mají myslet a proč je přesvědčena, že právě činí tu správnou věc, když svéprávného člověka, který ji má rád, předělává na něco bez jeho souhlasu a používá intriky i manipulaci včetně sexuálních tlaků k tomu, aby ji poslouchal a měnil se na kašpárka dle jejích představ ?

Jen pro ten pocit. Až ho předělá, tak ho vymění. Protože bude nudný. Ale většinou je to zábava nadlouho.

Soužití v páru

Motto: Muž chce od ženy její tělo. Žena chce od muže jeho duši.

Pro muže je důležitý vzhled ženy. Její úsměv, její spokojenost. Často mu stačí, že jeho žena existuje, že se k ní může vrátit, že na něho někde čeká a vlastně od ní skoro nic nechce. Jen aby existovala a měla ho ráda. Případně aby mezitím co není s ní, tak by nesouložila s Frantou odvedle.

Naopak pro ženu je obvykle nesmírně důležité, aby jí muž beze zbytku patřil. Aby ani nepomyslil na jinou ženu. Aby ji trvale miloval stejně jako první rok. A aby jí neustále dokazoval jak ji miluje. Některé chtějí vyznání lásky, jiné si evidují počty růží či dárečků, další přepočítávají lásku, věrnost a přízeň partnera na počet SMS a počet hodin telefonátů. Ale všechny chtějí důkazy lásky.

Nestačí jim existence partnera a možnost se s ním vidět. Chtějí aby na ni myslil pokud možno každou minutu. Je to samozřejmě nereálné, ale je to jeden z klasických pudů projevovaných ve vztahu. Žena chce mužovu duši a pokud možno jeho všechen čas. Veliké štěstí pro většinu mužů žijících v páru je, že mohou utéci do práce. Jinak by se buď zbláznili nebo museli prchnout.

Žena k tomu, aby se bavila, tak musí do společnosti, musí cestovat, musí se ukazovat. K tomu potřebuje jako ochranku, doplněk, důkaz svého společenského postavení spárované ženy, k tomu potřebuje sebou stále vláčet všude svého muže. A úplně nejraději by byla, aby muž její přání předvídal, uhádl a předem je plnil a nejlépe ji ještě přemlouval, aby dělala to, co si sama přeje. Zkrátka je v tom rozpor. Žena by nejraději za muže druhou ženu, která má zájmy stejné jako ona. To bývá pro mnoho mužů zdrojem utrpení, kdy se však stylizují do toho, že jsou “galantní rytíři” a že je to přece “normální” dělat co se mi nechce a co mne nebaví.

V období zamilovanosti to téměř nebolí. Pudové štěstí z přítomnosti toho druhého snadno přebije, že jsme někde, kde bychom dobrovolně nikdy nebyli a děláme věci, které nám nesedí. Ale až zamilovanost opadne, tak nastává okamžik pravdy. A často i rozchodu, protože žena si mužovu náhlou nepřízeň svým zájmům a potřebám a ukončení neustálých ústupků interpretuje jako “On mne už nemá rád” a v souvislossti se svou logikou dítěte, které má přeci právo aby každý den svítilo sluníčko, tak značná část žen jde hledat další lásku, snad již tu opravdickou, co vydrží skutečně celý život, jak se píše v knihách. Některé z nich ji hledají až do důchodového věku.

Z hlediska indoktrinace jsou ženy obecně mistryněmi (mám osobní zkušenost) a muže domanipulují tak daleko, že považuje za neslušné i jen projevit svůj osobní názor na společenské trávení volného času a stydí se “zkazit radost” své partnerce.

Zajímavé je, že muž od své ženy obvykle nepožaduje, aby s ním byla v dílně, aby jásala nad fungující mašinkou nebo aby sdílela nadšení pro historické období vyvražďování Inků a hltala s ním jeho romány a diskutovala o nich.

Muž chce pohlazení, sem tam lichotku, teplo rodinného krbu a mít jistotu, že doma až se vrátí “z lovu” (rozumnějme z honičky za penězi, z práce, odkudkoliv, kde zajišťuje pro rodinu prostředky k obživě), že najde svou věrnou a hodnou ženu. Je až zarážející, jak nereálné často bývá tyto požadavky při soužití s reálnou ženou uspokojit.

Trpitelky a možnost volby

Když si povídáte s ženami, kterým je přes čtyřicet, tak se velmi často setkáte s plíživým jevem, kdy buď zcela otevřeně nebo skrytě, ale vyplývá to z kontextu, tak si naříkají, jak snad úplně všichni, které kdy potkaly, tak jak jim ublížili, využili je a nebo jaké to s nimi bylo trápení, sebeobětování a dlouhá řada křivd. Žena, která je s průběhem života spokojená a ráda vzpomíná na prvního, druhého i třetího partnera je naprostá rarita. Samozřejmě že hlavními zápornými, či spíše spornými hrdiny jejich vyprávění a důvodem jejich dobrovolného sebeobětování jsou obvykle jejich partneři a bývalí partneři. A z jejich popisu vždy vyplývá, že horší gauneři snad ani po zemi nechodili.

To je případ tragédek, které již samy nad sebou zlomily hůl a lebedí si v nářcích “jaká já jsem chudák”. Je zajímavé, že to dělají často i ženy vdané a čím starší tím nepokrytěji. Dokonce v případě důchodkyň často stařík vedle ní ty litánie poslouchá a když do nich zasáhne, tak je seřván, aby nepřerušoval.

Výjimkou jsou snad jen pozérky, které se čerstvě rozvedly a teď se úporně snaží vsugerovat sobě i okolí, že jsou zcela spokojené samy se sebou, že se neměly nikdy tak skvěle, zběsile cestují po celém světě, peníze, které vymohly při rozvodu pro děti, tak s dětmi či bez nich procestují po dovolených u moře a zkrátka teprve teď konečně “žijí”. U těch se období nářků přesune na dobu o několik let pozdější, kdy se ozve realita a kromě cestování a rozvedených kamarádek, případně sérií krátkých známostí, kde jde hlavně o sex, tak se jakákoliv další seriózní partnerská perspektiva rozplyne a dáma je odsouzena k samotě a donucena hledat viníky. Samozřejmě ve všech ostatních než v sobě samé.

Na trhu volných partnerů je po 30 roce života podstatně více volných žen než mužů stojících o vztah (je to dáno zkušenostmi i zmoudřením mužů po třicátém roce viz kapitola “Na co potřebuje muž ženu”) a seznamovací pobyty, o kterých se také zmíníme, tak většinou nabízejí jen několik promiskuitních lovců seladonů, kteří si jezdí zvyšovat sebedůvěru na účet odkvétajících žen, kterým začíná s hrůzou docházet, že samci došli.

Když člověk občas podobné nářky slyší, tak mne napadá jedna podstatná věc. Žijeme v době, kdy když někdo něco nechce dělat, tak nemusí a když udělá rozhodnutí, tak si za něj nese důsledky a je to jeho odpovědnost. Tedy pokud trpitelka vypráví, jaká je trpitelka, tak je zjevné, že si v tom lebedí a dělá to dobrovolně protože se do toho stylizuje. Nicméně, což je pikantní, většina trpitelek předstírá, že rovnoprávnost neexistuje a že vše co kdy v životě dělala, tak že bylo z donucení.

Vtírá se úvaha, zda přirozený a většině žen vyhovující životní scénář by přece jen nebyl ten, který by jim dal možnost svalit odpovědnost za celý jejich život na rodiny, které jim vybraly partnera, na partnery, které si nevybraly, na okolnosti, které nemohly ovlivnit, zkrátka zda je pro ně možnost volby vůbec přínosem.

Když občas pozoruji osudy některých dam, tak docházím k poznání, že je dobře, že délka života je max 90 let, protože to je tak akorát optimální čas na to, aby ještě ty dlouhé řady malérů a chyb v rozhodnutích, která jsou udělána pocity namísto racionální úvahou, tak aby ještě nedohnaly dotyčnou k sebevraždě z nouze a bezdomovectví. Co sleduji, tak většinu těch strategických životních chyb a důsledků přístupu “nějak bude” u konkurence schopných žen řeší jejich partneři, ovšem břemeno dětí a malérů, které si sebou tyto dámy vlečou a neřeší je, v průběhu života narůstá a od určitého zlomu už jde životní úroveň jen dolů a samci, kteří by ji vytáhli zase nahoru se již nevyskytují, protože pampeliška odkvetla. I to patří k osudu mnoha žen, že až do okamžiku pravdy kdy už nejsou pro nikoho zajímavé ani na sex, tak do té doby si stále namlouvají že je jim 20 a jejich rozmary jsou neuvěřitelné. Ono potkat 40tiletou nadrženou “vílu”, která se snaží chovat jako rozpustilá holčička je pro muže a jeho racionální vnímání světa drsná zkušenost.

Kdysi jsem měl debatu s cca 30 letou ženou, která se právě rozešla se svým do té doby skvělým přítelem, bylo jim spolu dobře, měli se rádi, pak se na něčem neshodli a konec. Může se to stát. Ale mne velmi překvapil ten obrat. Přestože většina času který spolu strávili byla pro oba jednoznačně příjemná a přínosem (až na ten konec), tak si to ona celé přemalovala načerno, z něho udělala divže ne vraha, který ji využil, připravil ji o čas, zablokoval ji že neměla místo něho jiný vztah, který by k něčemu byl a prostě všechno špatně a nenávist. O to pozoruhodnější bylo setkání s ním, který rád vzpomínal na chvíle, které spolu strávili.

Člověk by to chápal v případě, že by se on provinil, zrušil vztah nebo udělal nějaký zásadní přečin, ale skutečnost je taková, že většina žen se s minulými vztahy srovnává tak, že potřebuje předchozího partnera odepsat, škrtnout ze svého života, případně nad ním “zvítězit” v boji o děti a očernit jej co nejvíce aby si pak sama připadala jako oběť a čistá a ublížená a zneužitá. Až ve chvíli, kdy se dostane do této pozice (ve které ji vehementně podporují kamarádky), tak je schopna se se vztahem vyrovnat a jít dál. Jak jsem pochopil, tak pokud by se z expartnera neudělal vrah či zavrženíhodná osoba, byl by to pro ni psychický problém a pořád by existovaly myšlenky na to vrátit se k sobě nebo pochyby o rozhodnutí, které učinila. Takto se pro ni vše nesmírně zjednoduší. Proto tuto psychoterapii používají velmi často a svým stylizacím černobílého vztahu bez chyb na své straně a s maximálním rozsahem viny na straně druhé obvykle bezmezně věří.

Hodně ironické je to u vztahů, které končí, protože “Už jsem to nemohla vydržet” a není schopna říct přesně co, nebo “On je úplně příšerný” přestože takový byl odzačátku, ale předtím jí to nevadilo a nebo největší zločin, kterého se samec může dopustit “On se změnil”. O tajném sčítání trestných bodů bez možnosti se obhájit v průběhu vztahu a o konstatování, že “Pohár trpělivosti přetekl” a rychlém soudu si povíme dále. To všechno jsou běžné ženské pocitové strategie a hry.

Pokud ona v sobě po rozchodu pocit ublíženosti dusí nebo ho ventiluje před kamarádkami, tak je to smutné, ale budiž, bohužel je velmi časté, kdy maminka navádí své děti k nenávisti k jejich otci, kdy na něho kydá špínu horem dolem, stará se jen o alimenty a děcka i když třeba na vysokou školu absolutně nemají, tak je nutí celá desetiletí přestupovat ze školy na školu jen aby vyživovací povinnost trvala co nejdéle (znám takový případ). A proč to všechno ? No přece pomsta. Za co ? Že s ním musela být. A že ho milovala. Od lásky k nenávisti je tak nepatrný krůček, že je mnohý z nás ohromen, když se s tím setká.

Nejsem děvka, ale dávám za odměnu

Motto: Žena dává a muž bere.

Je až příliš časté, že sex je jednou z odměn muže v párovém soužití. Dal jsi mi květiny? Udělal jsi mi krásný romantický večer ? Koupil jsi kožich ? “Jé miláčku, ty jsi skvělý, já tě mám tak ráda” .. a bude sex.

V kapitolce věnované sexu si povíme i o stylizaci, kde evidentně mnoha ženám dělá dobře, když vědí, že si je partner dárky, ústupky či splněním nějakého většího přání defacto “koupil” a že se tedy mohou položit do submisivní role a chtějí mu “udělat dobře”. Je to hezké, příjemné, ale zároveň je to důkaz archetypální přirozenosti ženy používat sex jako platidlo či odměnu nebo nástroj k udržení samce ve vztahu.

Zde se nedá o rovnoprávnosti mluvit ani náhodou. Sex se ve vztahu běžně používá jako platidlo za cokoliv a jako prostředek k vynucení si loajality. Problém nastává až v okamžiku, kdy muže sex s jeho ženou nebaví, nudí či otravuje, tak ta se ho pak dožaduje tím častěji, čím menší zájem o něj je.

Manipulátorky

Je paradox, že čím méně věcí je pro člověka důležitých, tím je “svobodnější”. To je i tento případ. V období zamilovanosti jsou dva šťastní, že jsou spolu, milují se, těší se na sebe, jsou šťastní, když se mohou tulit a dělat si radost. Ovšem postupně, když prvotní zamilovanost vyšumí (ale často i dříve), se vždy jeden stane manipulátorem a jeden manipulovaným.

Je třeba konstatovat, že jako manipulátorky mají ženy určité vlohy, které jim nelze odepřít. Zaprvé vždy velmi obezřetně sledují co se má a co se nemá a formují “rodinné” veřejné mínění a párem uznávané hodnoty a jsou velmi vytrvalé a vše je jaksi plíživé a úplné ovládnutí muže až do polohy bezmyšlenkovitého slepého otroka vykonávajícího cizí vůli rozloženo někdy až do několika desetiletí. Jen málokterý muž je taková autorita, že proti tomu, co bylo v televizi, co psali v novinách a co říkaly kamarádky (obvykle bývají všechny tyto tři informační zdroje v jednotě), že dokáže postavit svou autoritu a říct, že on to vidí jinak a nezajímá ho co se mu snaží podsouvat druzí (jako, že není větší slast než koupit právě to a to a trávit čas tak a tak).

Klasikou je, že žena používá muže jako štít v nejrůznějších nepříjemnostech, které sama vyvolává. Hlavně v rámci mezigeneračních vztahů s jeho matkou a podobně. Ultimáta tipu buď já nebo ona a buď já nebo on jsou v průběhu života běžná a muž se jen málokdy odkloní od partnerky, se kterou spí a případně s ní má i děti. A ona to ví.

Ve chvíli, kdy jsou na světě děti a kdy je muž degradován na řidiče a hlídače a povinného sponzora a doživotního obětavce pro blaho druhých, tak vlastně na jeho názoru v jakémkoliv směru už ani nezáleží. Jde o to, co je nejlepší pro rodinu, co je nejlepší pro děti, co si myslí její rodiče, případně co si myslí i vaši rodiče. Co si myslíte vy je šmafuk, vy jste si udělal děti, tak se o ně musíte postarat tak, aby mohli ve škole říct, že doma děláte všechno stejně jako všichni ostatní, aby se jim pak jiné děti neposmívali, že jsou v něčem jiné.

Zatímco pro ženu je její rodinná role jen další krok ve společenské hierarchii z bezejmenné holky na manželku a pak matku a velmi často ten poslední krok podstatně zvýší její sebedůvěru i požadavky v rámci rodiny (není výjimkou, že pro vynucení svých zájmů běžně používá zájmy dítěte se kterým jednou jsou), tak pro muže jeho rodinná role obnáší roli spasitele, který se obětuje do poslední kapky krve a posledního dechu. Když občas čtu na parte důchodce text “Rodina mu byla vším” a uvědomím si, že i tenhle kec za něj napsala ta jeho bába a že ten člověk od té chvíle, kdy si pořídil děti, tak už nikdy nemohl řešit, co by bavilo jeho, ale vždy už až do smrti dělal jen to, co se od něho očekávalo, přijde mi to děsivé.

Sebedůvěra

Většina mladších dívek má sebedůvěru velmi malou a celou svou hodnotu odvozují jen od svého vzhledu a toho, jak je kolektiv přijímá.

V životě ženy jsou dva základní kvalitativní skoky v sebedůvěře. Po tom, kdy se z malé holčičky, která pokud nebyla premiantkou tak měla jen mindráky ze svých proměn, které ji uvádějí do rozpaků a vzbuzují v ní nejrůznější pocity a pochyby, tak první velký skok přichází v okamžiku, kdy si uvědomí svou moc “samice” a vliv na “samce”. Obvykle je to po prvním sexu nebo po tom, kdy se začne líčit a podobat se dívce z plakátu a začnou za ní, které si do té doby nikdo nevšímal a kvůli tomu, co říká by se s ní nikdo nebavil, tak v tom věku se kvůli vzhledu a stylizaci na ni začnou lepit první “trubci”. V tu chvíli nebo nepatrně později si děvče uvědomí svou cenu i vliv a osvojí si základní ženské “zbraně”.

Mezi ně patří i takzvaná “nedostupnost”, odtažitost, preventivní odmítání, maskování strachu za hranou hrdost, hra na to, že netuším, co můj nalíčený xichtík, zvýrazněné řasy, odkryté ploché bříško, džíny vystínované a vypasované tak, aby postava vypadala lépe než nahá, zkrátka děláme, že netušíme, jak to s muži a chlapci cvičí a přitom jen a jen od svého vzhledu dívka odvozuje veškeré své sebehodnocení a cenu a většinou právem.

K tomu je třeba dodat, že ženy samy sebe přestávají chápat jako sexuální loutku, která musí vystavit vnady, aby byla na trhu partnerů či práce nebo v kolektivu úspěšná (přitom to dělají dobrovolně a účelově většinou aniž by k tomu byly jakkoliv nuceny) často až po třicátém roce života, kdy začnou odkvétat, sebedůvěra postavená na vzhledu přestává fungovat a v panice samy v sobě začínají hledat komplexní “bytost” a v rámci nejrůznějších sebepoznávacích metod od jógy přes duchovno až po víru či jiné směry se snaží reflektovat svou existenci nezávisle na mínění mužů, což je pro ně dost osvobozující. Na tomto jevu je založen celý poměrně velký byznys nejrůznějších šarlatánů, psycholožek a dalších povzbuditelů v poznání sebe sama.

Druhý velký kvalitativní skok v sebedůvěře je přeměna z dívky na matku. Najednou máme dítě – tvora, kterého ovládáme, který je nám podřízen, kterým lze v případě potřeby i vydírat nebo si přes jeho zájmy vynutit své zájmy. Zkrátka společenský status se prudce změní a v relaci s tím se i mění sebedůvěra, kdy si žena uvědomuje, že má reálnou moc a vliv nad lidmi, kde předtím byly vztahy kdykoliv ukončitelné, tak teď už bez problémů nic nepůjde a všichni ji musí brát vážně. Samozřejmě je to hodně individuální, ale tato proměna je téměř vždy dost výrazně vidět, že i ty nejposlednější puťky se stávají sebevědomými maminami, které pošlou s přehledem do oněch míst kohokoliv, kdo se jim postaví do cesty a jdou do konfrontací, do kterých by si předtím v životě netroufly.

Jak se dělá sex

Motto : Jen za ruku stačí vzít .. sex je o doteku, teple, sympatiích, bezpečí.

Někdy je člověk rozpačitý z toho, jaké nervy mívají chlapci s tím, že nevědí co a jak. Viděli kupu drsného porna, vědí, co všechno jde se ženou dělat. I od své slečny pak očekávají v posteli experimenty, které jsou ve skutečnosti z říše snů perverzních režisérů a gumových cvičených modelek. A přitom jim obvykle k realizaci schází jen jeden drobný detail. Jak si o to říct ?

Jasně, že je vše jasné a že mu to kouká z očí. Jenže u průměrného chlapce, který má trému, potí se, zadrhává, perverzně se usmívá a vůbec celkově vypadá velmi podezřele a nepředvídatelně, z toho jde spíše strach a děvče, které se řídí hlavně pocity vidí především tu červenou barvu, která hlásá “s tím ne, ten je divnej” případně “jde z něj strach a chová se jak magor”.

I naprostý tupec, který bude v klidu, v pohodě, bude se chovat předvídatelně a nebude působit “divně” si zasouloží jednoznačně dříve než kdokoliv, kdo to bude řešit a řešit a bude se snažit být “spontánní” nebo “zapůsobit”.

Vážnou chybou bývá brát vážně, co žena či dívka říká. Tím nemyslím to klasické, že “ne” znamená “ano”, ale spíše fakt, že žádné “ne” není u ženy definitivní a že běžně většina žen přizná, že si je muž či přítel získal “tahem na branku” a “vytrvalostí” a že ještě pět minut před tím než se začali milovat, tak by přísahaly, že s ním nic alespoń dnes mít nebudou, ale pak to “přišlo tak nějak samo”. Jsou to pudy. Ženy jsou naprogramovány na sex. A muži také, jen trochu jinak. Muž plánuje. Žena obvykle sama netuší, co za okamžik udělá. I proto nemá smysl jakoliv řešit cokoliv, co se říká, pokud činy nejsou se slovy v jednotě (a to jsou u žen jen velmi zřídka – vybavuji si scénu, kdy muž ženě rozepíná podprsenku a ona mu říká “To bychom neměli” a pomáhá mu rozepínat knoflíky u halenky).

Sex totiž vůbec není o nějakém plánování. Zatímco muž se inspiruje očima, ženu sice sympatická sexy tvář, atletická postava, mužnost, vitalita a milión drobností také inspiruje, ale není to pro ni zdaleka tak důležité, jako dotyky, pocity, atmosféra, vůně a vzrušení. Praskající krb, podmanivá hudba, dvě skleničky chlazeného vína, několik růží, pár lichotek a příjemná atmosféra, to je právě ta “romantika”,  kterou “náročná” žena pro sex potřebuje. Potřebuje se uvolnit. Nic víc.

Existují i expertky, na které funguje inteligentní humor, nadhled, bystrost a převaha nad ostatními samci i ženami. Jsou to často inteligentnější ženy, které dokáží zaregistrovat, že balící techniky a kecy většiny mužů jsou prakticky shodné a proto uvítají odlišnost, kterou však nadpoloviční většina žen nerozpozná a pro ty hodně prosté je odlišnost dokonce odpuzující, protože ji nedokáží zaškatulkovat a mnohem snaažší je pro ně kopulovat s běžnými machýrky, kde lze podle rozsahu, intenzity a hlasitosti machrování snadno rozpoznat machra většího od menšího.

Část žen si převahu intelektu projektuje jako dominanci a protože ženy jsou přirozeně submisivní, tak jim takový muž imponuje někdy i více než agresivní opilec, protože na rozdíl od něho není nebezpečný v tom směru, že by dominance skončila tím, že v rámci předvádění “kdo je tady pánem” dostane přes ústa i jeho “milovaná”. K dominanci je však třeba říct, že je pro řadu žen velmi důležitá a to zvláště u těch, které by to nikdy nepřiznaly, tak v soukromí nebo při milování chtějí zažít věci, ke kterým by se nepřiznaly ani před svou nejlepší kamarádkou. I proto se před sexem často alespoň trochu pije.

Některé hodně cílevědomé ženy si vybírají místo mužů vyloženě primitivní hovada, u kterých se dá jasně předvídat co bude a výsledky se dostaví rychle a spolehlivě (sex, těhotenství, manželství, první facka, druhé dítě). V tomto ohledu mne vždy ohromí inzeráty, kde slečna hledá muže, který “nemá problémy sám se sebou” a “má vyřešenu minulost” a “má jasno”. Kdo tohle o sobě může říct ? Jedině duše prostá a přímočará.

Ale zpět k sexu. Ten není o přemýšlení. Dokonce by se o něm nemělo ani mluvit, pokud k němu má skutečně dojít a pokud má za něco stát. Proto několik vyloženě praktických rad.

Nepochybujte o sobě. Vaše milovaná také není dokonalý člověk, také není vystudovaná souložnice s diplomem. Také je amatérka a také má strach, zda to bude tak jak to má být, zda se vám to bude líbit, zda ji to nebude bolet a zda se to bude líbit jí. Možná má i strach, jestli vůbec něco bude nebo naopak má strach co kdyby něco bylo.

Základem pro úspěch je vzájemná důvěra a pocit bezpečí. Klid, třeba jen zdánlivý v objetí na parketě, kde se budete vnímat jen vy dva a nerušeni. Případně budete moci spolu někoho sledovat a povídat si o něm, zatímco se držíte za ruku. Nebo klábosit o hloupostech, je úplně jedno o čem. Pokud nedojde k dotyku, nebude sex. Musí to být dotyk příjemný. Žádná křeč. Spontánní pohlazení. Musí vám být oběma fajn.

Nic by se nemělo uspěchat. Nevadí, že ona vypráví o čemkoliv, co s vámi dvěma nemá nic společného. Hlavně se nesnažte cokoliv řešit. Přemýšlení nebo řešení jakýchkoliv problémů je skutečně to nejhorší, co se dá v takovou chvíli dělat. Nechte slova plynout. Nebo vychutnávejte ticho a hvězdy. Uvolněte se a vnímejte jak je příjemná horká dívčí dlaň ve vaší dlani. Snažte se přiblížit. Pohladit po rameni, vzít kolem pasu. Dát první letmý polibek. Dlouze se zblízka dívat do široce rozšířených zorniček, ve kterých je směsice strachu, očekávání, údivu a sympatií. Ona také neví, co se s ní děje. V tu chvíli jste na světě jen vy dva a nenechte si to ničím zkazit.

Pohlazení přes ouška, polibek na šíji, mírné přimáčknutí, její zrychlený dech, další a další a delší a delší polibky, pohlazení boků, ňader, horkost sálající z dívčí tváře.

Pak nastává okamžik, kdy už je všechno jedno. Mluvit se vůbec nemusí. Hlavně neřešit co kde jak. Prostě improvozovat a brát si co je, dělat co se mi chce, splynout v jedno tělo, jednu duši, být zpočátku něžný, poddat se tomu a na konci se proměnit třeba i ve zvíře. Za to se nikdo nemusí stydět.

Jakékoliv slovo, úvaha, cokoliv vyřčeného, jakékoliv zapochybování o sobě nebo o tom co děláte, to vše děvče vycítí a může ji to vyplašit (pokud je panna a pokud nejde o otrlou sběratelku slasti, která se přes nějaké ty drobnosti přenese a ví co chce). Ale podstatné je stát se alespoň na chvíli nemyslícím tvorem, který se soustředí jen na vesmír ve své hlavě a na záplavu pocitů, které ji zaplňují a na toho s kým tyto pocity sdílí.

Akt samotný už je jen věc, ke které logicky dojde a i kdyby byl napoprvé  sebeneohrabanější, podstatné jsou ty pocity a ne ten tělocvik kolem.

Tak to bylo malé školení pro panice a začínající a teď k drsné reálné praxi. Žena, jak známo, má dvě nohy. A pokud se nemůžeme dostat tam, nene to byl vtip. Podstatné je, aby časem nepřevládl stereotyp. Pokud mezi těmi dvěma přeskočí jiskra, tak i kdyby si jen chodili do postele povídat pohádku, tak to stejně vždy skončí “úspěchem” a není co řešit. Alespoň po dobu zamilovanosti ne.

Běžné výstřednosti

Jak chlapci tak dívky sledují porno. Proto jsou zvědaví na různé praktiky, kdy vlastně každý sám metodou pokus omyl zkouší, co mu vyhovuje a co ne. Je třeba dodat, že co s někým není zkousnutelné ani náhodou, to je s někým jiným úplná pohádka. Zkrátka dva lidé jsou vždy kompatibilní jen v něčem a často hrají roli i zábrany, kdy stačí, aby jen jeden z partnerů nějaké měl a totálně zablokuje a otráví v libovolném směru i toho druhého. Mementem budiž příhoda s mírně dominantním sexem, kdy po tom, co si na několik sekund partner přirážející partnerku v orgasmu přimáčkl do peřin, toto velmi konvenční děvče jej obvinilo, že “dobře ví, že ho chtěl zabít”. A tím soft SM a potažmo i celý sex v tomto páru skončil.

Většině žen však dělá dobře, když se prostředí ložnice promění na arénu pro souboj dvou šelem, z nichž jedna má drápy a druhá kouše a kdy od mazlení, něžností a polibků se v průběhu několika minut situace promění v jasně definovanovanou převahu toho či onoho pohlaví.

Sex je snad jediná věc, ve které v případě, že se ti dva k sobě hodí, se mohou muž a žena skutečně bezproblémově doplńovat. A ve skutečnosti je to také zřejmě jediné pevné pouto většiny fungujících vztahů.

Pár, kde přestal fungovat sex vždy dříve či později končí.

Anální sex nedělám

To je oblíbená hláška značné části dívek a žen ve chvíli kdy má jít do tuhého a vyjasňují se pravidla raději předem. Vtipné je, že se člověk většinou dozví, že nejde o nedostatek odvahy k experimentování, ale že téměř každá už anální sex, často i bez ochrany dělala a obvykle hned na začátku svých pokusů s jedním z prvních pitomců, který nepoužil ani lubrikant ani nedbal o hygienu a vše co nešlo, nahradil silou. Někdy mne až fascinuje, do čeho všeho jsou schopné dívky jít, když jsou rozvášněné a nakolik se vydají i průměrnému neandrtálci s tím, že z něho měly zpočátku dobrý pocit.

Výroba a výchova vlastních dětí

Přestože v okamžiku slasti tohle nikdo neřeší, další věc, která logicky dříve či později po sexu následuje jsou děti. Někdo je jimi šokován, jiný uteče, většina se však položí do role zodpovědného muže. Je nutno obrnit se trpělivostí a za společného tlaku jejích i vašich rodičů se postavit k věci čelem.

A co to obnáší ? Nejdříve je vaší milé častěji špatně, slabo, jak by ji do břicha kopl kůň. Některé téměř nepřetržitě zvrací, jiné mají těhotenství více v pohodě a přitvrdí se až ke konci. Je to hodně o fyzičce a o stavu páteře, zda se cvičí nebo se sedělo vždy jen v kanceláři. A také o věku. Většinu zhruba od poloviny trápí bolest zad, příliš citlivý čich, nejrůznější chutě a spousta souvisejících problémů včetně toho, že se mění hladiny všech hormonů a z vaší milé se stává chodící inkubátor, ve kterém často přestáváte poznávat původní dívku. Naštěstí nás pojí i psychické pouto a tak se podporujeme a společně se těšíme až budeme mít syna či dceru. Hlavně aby byl zdravý a aby to všichni přežili.

A přichází okamžik pravdy. “Máš mě rád ? Tak přece půjdeš k porodu se mnou. Teď se to přece má.” Tak nějak i když obšírněji vám milá nastíní, že vás čeká hned po pitvě jeden z nejsilnějších lékařských zážitků. Příliš prostoru pro únik nemáte, protože i kdyby se vám to podařilo, vaši milou budou pronásledovat soucitné pohledy kamarádek kdykoliv se provalí, že jste u porodu nebyl a ji samotnou budou sžírat pochyby z ženských časopisů, že určitě nebudete mít dítě ani ji rád, protože jste neviděl jak trpěla a jak přišlo na svět.

V lékařských kruzích se traduje, že u porodu bývá nejproblematičtější křísit tatínky a že rodička je většinou pacient číslo dvě. Nevím, co je na tom pravdy, ale chápu, že vidět jak se vylíhne malý vřeštící podivný mimozemšťan v kaluži krve z míst, která jste měli nejraději a která nevypadají, že by ještě někdy mohla sloužit původnímu účelu, kdy se vaše milá podobá všemu jinému jen ne člověku a vy jen vidíte jak trpí a nemůžete jí pomoci. Je to zážitek. Někteří muži se pak topí v alkoholu či prášcích déle než týden, jiní to snášejí o poznání lépe. Většina z nich však nemá nějakou dobu na sex ani pomyšlení.

Ale je to za námi a po týdnu či dříve si vaše milá s kruhy pod očima, bledá a vyčerpaná přináší domů malý spící nebo brečící uzlíček, kterého se člověk téměř bojí dotknout. Koupání ve vaničce na minilehátku, aby se děcko neutopilo, nonstop noční pláč, kdy dítě ožívá vždy ve chvíli, kdy jste se vy chystali jít spát, první zdravotní problémy, nepřetržité ponocování, strachy a běsy a váš postupný přerod z člověka samostatného na člověka pečujícího, z dobyvatele na opatrovatele a většinou z vitálního chlapa na vyčerpanou zombie, která si chodí do práce odpočinout, to jsou následující týdny a měsíce a po roce už vás ani nenapadne, že tomu někdy bylo jinak.

Silné povahy si vzápětí pořídí i druhé dítě, aby to v rámci jednoho hrdinství měli všechno odbyté a pak je časem čekalo jen poklidné stáří. Redundance má za následek, že děti, které mají od sebe jen rok či dva se stávají rivaly a namísto pěkných vztahů kdy s rozestupem třeba 5ti a více let o sebe sourozenci pečují, tak tito se obvykle při každé příležitosti perou. Ale to je ještě daleko.

Přichází čas, kdy děti dělají své první pohyby, padají z balkónů, schodů, židlí, procházejí zábradlím, zkoušejí teplotu vařiče a ostrost nožů či nůžek. Při zkoumání zdířek zásuvky na 220V vynalézavost dítěte také obvykle nezná mezí. Zlatým hřebem průzkumu okolí je cucání, polykání a ucpávání téměř všech tělesných otvorů vším, co se najde od pavouka, přes slimáka, s nímž se batolata velmi rády dlouze líbají, až po korálky, které končí v uších či nose napotvoru přesně tak, že nejdou ven. Péče o dítě se tak již neomezuje jen na ně samé, ale na celý prostor, ve kterém by se teoreticky mohlo pohybovat.

S věkem se samozřejmě rizika zvyšují. A to si pište, že vždy na něco zapomenete a malý to najde a ukáže vám to nejhorší, co by vás často ani nenapadlo. Nebo by vás snad napadlo že velká dřevěná kostka s dírou uprostřed dovede vaši ječící a osleplou ratolest na oční pohotovost s očima plnýma písku a hlíny, kdy nejříve díru ucpe sypkým materiálem a pak předmět zvedne nad hlavu a pečlivě se okem zblízka přesvědčí, že je díra ucpána dobře a není skrz ni vidět a raději pro jistotu s věcí zaklepe? A to vše samozřejmě v jediném nestřeženém okamžiku, kdy jste nehlídali ? Nevěřil jsem, teď už věřím.

Útrapy nepřetržitého hlídání i náročné období vytrvalého odpovídání na otázku “proč” vynecháme a přejdeme k výchově samotné. Pokud má být rodič v budoucnu morální vzor a autorita, pak musí být jeho chování předvídatelné, nesmí být náladový a mít vlny benevolence kdy jednou dovolí co příště zakáže (nejčastější chyba většiny rodičů) a pak se diví, že to dítě zkouší znovu a znovu, když už mu to jednou prošlo.

Samozřejmě časem naše dítě začne patřit do nějakého kolektivu a jak už to u kolektivů jak dětí tak dospělých obvykle bývá, ten s nejmenším pudem sebezáchovy se snaží vnutit všem ostatním, kdo nechce být srab a vyřazen, co mají dělat aby byli borci a jak má vypadat třeba stezka odvahy v šesti letech. Samozřejmě jsou v tomto i pozdějším věku ztráty a proto je lepší mít děti dvě. Že mají být sami sebou a od debilů se nemají nechat vyhecovat k lezení na topol, pod kterým jsou vyskládány železné roury, k přecházení tenkého ledu na hlubokém rybníce, k dobývání skal, které se drolí a k tisíci dalších konin, to malého prcka nepřesvědčíte. Lidský tvor je tvor kolektivní a pokud jím budou vrstevníci opovrhovat, že není stejný jako oni, je to pro něho horší než smrt. Koneckonců ta potká jen sem tam někoho a je to jen statistika.

Vy na rozdíl od něho však máte rozum a víte, jakým lumenům se narodily děti kolem a trnete hrůzou, co všechno ho může potkat. Ovšem pokud se vydáte cestou zákazů, tak jste nepopulární a zásadně mu zkomplikujete život, protože vrstevníkům se nevyhne, je s nimi ve škole většinu času, kamarády každé dítě potřebuje a od rodičů si je obvykle vybírat nenechá. Jakýkoliv větší zásah nebo omezení může snadno vyvolat odlišnost a následnou šikanu. Pak už je to jen rozhodnout se pro menší zlo. A to vše teprve začíná. Váš prcek je ve třetí třídě.

Už jste si prošli růst zoubků, extrémní dětskou zvídavost, která je, pokud jste odpočatí, zajímavá a inspirující, ale pokud máte mezi jeho dotazy něco dělat a odpovídat tak, abyste se vyhnuli mystifikacím a vše do detailů vysvětlovat, pak je to pekelné období. Do budoucna vás čekají starosti s prospěchem ve škole, s jeho kamarády a nepřáteli, s planými neštovicemi, spálou a dalšími “dětskými nemocemi”, kterým se prostě nevyhnete, s pedagogy, kteří žádnými pedagogy nejsou a zasloužili by provaz, ale vašim dětem byli přiděleni, problémy s menšinami, kdy se váš capart bojí jít domů nebo přinese věcí půlku a peníze žádné, první dětské lásky, puberta, dětské tábory a po celou tu dobu neustálé výdaje, výdaje, výdaje a starosti.

Je to krásné být rodičem. Vidět malého caparta, který je fajn, má vás rád jste pro něho všechno. Je to težké být rodičem, vidět puberťáka, kterému nic není recht a vaše problémy ho nezajímají a řeší jen sebe a je schopen své “lásce” tvrdit, že je na světě “úplně sám”. Je těžké sledovat své dítě a vidět jak dělá stejné chyby jako jste dělali vy, prochází stejnými zkouškami, kterými jste procházeli vy, vše znovu a znovu a nemáte šanci mu pomoci, protože jsme tu každý sám za sebe a většina životních pravd je nesdělitelená dokud se nezažijí. Jste otcem. Už nikdy nebudete takoví jako předtím.

Žena, která “nepotřebuje” muže

Motto: Úspěšné soběstačné ženy muže nepřitahují.

Muž chce o ženu pečovat a chránit ji. Vědět že ho potřebuje.

V současnosti i když jich není mnoho, tak se sem tam objeví ženy, které mají “tvrdé lokty” a jsou “úspěšné” v zaměstnání i ve svých očích, dělají kariéru, hrají si na muže, mají minimum času a téměř žádné soukromí. A strašně se diví, že o ně prakticky nikdo nestojí a myslí si, že z nich muži mají mindrák. Skutečnost je podstatně prostší. Jen málokterý muž chce za ženu muže.

Žena, která demonstruje, že vše zvládá a je soběstačná, tak v porovnání se stejně hezkou neschopnou ženou je pro muže podstatně méně přitažlivá. Muž archetypálně hledá ženu, která mu vytvoří rodinu a domov a ne někoho, kdo bude věčně zaneprázdněn a bude mít záliby a trávení volného času finančně úměrně náročné svým příjmům, které se však v domácnosti podstatně sníží a veškeré drahé záliby a udržení extrémně vysoké životní úrovně bude financovat on.

Vzhledem k tomu, že hlavní kvalita ženy je vzhled a to, zda se s ní dá vydržet a vyjít, tak ty pěkné a z přírodního hlediska kvalitní samice ani nemají žádnou velkou motivaci na sobě příliš extrémně pracovat a dělat kariéru až na ty, které mají nějaký mindrák v mezilidských vztazích a kariérou si jej kompenzují, protože jim dává na soukormé problémy zapomenout a vyvolává iluzi, že jsou přece “úspěšné”. Tedy úspěšná kariéristka patří mezi nefalšovanou noční můru běžného muže a zájem o ni mají buď typy, které ji chtějí ponižovat (viz kapitoly o sexu) nebo naopak subíci, kteří v extrémně organizačně schopné dominantní ženě konečně naleznou svou vládkyni.

Co je dnes samozřejmost, tak v dobách minulých zdaleka nebyla. Ženy byly do práce nahnány defacto až za světové války. Předtím bylo místo ženy doma u rodiny a do práce chodil muž a rodinu z jednoho platu uživil. Donutit tehdy ženy, aby nastoupily do práce dokázala jen válečná propaganda a například Německo k tak extrémním krokům, za jaký považovalo ukrást ženu rodině a nahnat ji do práce, nepřistoupilo prakticky vůbec až do posledních okamžiků války.

V každém případě se ženy v zaměstnání osvědčily, ekonomikám svědčí dvojnásobný počet pracovních sil. Děti vyrostou i když matka chodí do práce, vychovává je televize a škola a kolektiv, takže jsou vlastně všichni spokojeni. Jediný problém byl, jak donutit ženu, aby do té práce chodila. Po válce to bylo budování a nyní je to veřejné mínění, kde je kariéra, cestování, jazyky, pracovní růst, to vše je povýšeno na modlu a péče o rodinu je zmiňována s pejorativním nádechem spíše jako kritická zkouška, kdy se ukáže, nakolik si vybrala dobře partnera obětavce, který dokáže polovinu péče o rodinu zastat za ní, aby byla spravedlnost a rovnoprávnost.

Nebudu řešit, že ten, kdo má dům tak ví, že na domě je pro chlapa stále co dělat, že jsou spousty a spousty prací na které se vztahuje takzvaná párová dělba práce, tedy že si každý dělá své tak, aby rodina a vše fungovalo.

Bohužel dnes je ze strany médií i celkové indoktrinace společnosti jasně pocítitelný tlak na to, aby se žena stala jak v práci tak doma z poloviny mužem a muž z poloviny ženou, že prý jsou stejní. Hloupý vtip. Nicméně feministkám a podobným, které sedí snad v každé redakci a podsouvají běžným ženám do hlav, co si mají myslet a jak mají v životě žít, těm to tak snadno nevysvětlím.

Dnes je problém najít ženu, která umí obstojně vařit, dokáže udělat doma pohodu, uklidí a pečuje o mužovo tělesné i duševní blaho (jak bych citoval jednu nejmenovanou příručku z doby nedávno minulé) s tím, že jí muž samozřejmě uživí, pomůže s věcmi na které sama nestačí, ale není to ta klasická buzerace současné rodiny “tys nevynesl koš” a “já ti dělat služku nebudu”, “uvař si sám, jsem utahaná” a milión dalších pravd. Jsou ženy, které ženami od přírody jsou a nedělá jim zatěžko uvařit, pohladit, udělat pohodu. A jsou ženy, které ženami nikdy nebyly, ale v dobách minulých se tomuto umění učily od svých matek, aby si je vůbec někdo vzal.

Dnes, kdy se otevřeně propaguje, že jediná jednoznačná funkce ženy jako ženy v párovém vztahu se dělá v posteli a jinak vše ostatní je záměnné a lze kdykoliv ženu nahradit mužem a naopak, tak při pohledu na takto pro život připravené existence opravdu člověk pochybuje nad tím, proč by s nimi měl sdílet čas i lože.

Je to spojenec ? Nebo mne bude zkoušet, jestli budu dělat svou práci i tu jeho ? Co mi dává a co mi bere ? Proč s ním mám mít společné bydlení ? Proč s ní mít děti ? Tyto a další otázky budeme řešit v kapitole “Nač potřebuje muž ženu”.

Nač potřebuje muž ženu

Velmi záleží na věku, kdy se muž rozhodne ženu hledat. Po pubertě jde hlavně o sex a partnerku jako důkaz že jsem borec v dané sociální skupině. Pokud však dojde k nehodě a muž se stává otcem, tak se již žádné další rozhodování po dobu následujích mnoha let nekoná. V mládí není co řešit. Horká hlava, horké uši, horké kdovíco. A nějak bude.

V tuto chvíli však mluvím o zodpovědném rozhodnutí, kdy muž po 35 řeší, zda potřebuje životní partnerku a na co. Úvahy, že život o samotě je smutný nebo že ve stáří se o něho nebude mít kdo postarat jsou trochu mimo, zvláště když zvážíme, že v tomto věku je poptávka po mužích vyšší než nabídka a zatímco tržní cena ženy, daná nejčastěji pouze vzhledem, od 18ti let rapidně klesá, symboly úspěchu u žen jsou muži kolem čtyřicítky, ve kterých vidí seriózní obraz svého otce nikoliv nespolehlivku, který ji přivede do jiného stavu a uteče. I v tomto směru o archetypálním rozhodování žen svědčí většina žebříčků časopisů, kde vyhlašují nejpřitažlivější muže roku a kde věkový průměr je kolem čtyřicítky.

Tedy samota nehrozí, pokud nebude dobrovolná. Rozvedených kamarádek, které nechtějí být po večerech samy doma je vždy dost. Je to velký kontrast s obdobím kolem dvacítky, kdy by se muži pářili jako o závod a atraktivní volné samice se prakticky nevyskytují. Také nemá smysl příliš řešit co bude v důchodu, protože partnerský vztah na stáří nebývá problém a je obvykle mnohem lépe s ženou, která není manželka a necítí potřebu skládat svému muži ve stáří účty za svůj “zkažený život”, který mu “obětovala”.

Není snadné se rozhodnout ve 35 letech, kdy si nejkrásnější dívky z celého světa může člověk prohlédnout každý den na internetu v libovolné akci, bydlí ve svém, pere mu automatická pračka, občas si uvaří svých několik jídel nebo jde do hospody, případně pokud se nudí, tak jede na dovolenou kde potká nové lidi nebo zajde na jógu či na kursy countrytanečních plné single žen a dívek a okamžitě má “vztah” se vším, co k tomu patří včetně totálně zabitého volného času.

Jediné, co je svým způsobem těžko dosažitelné jsou ty mladé krásky, o které by se muselo ve dvaceti bojovat a za které se musí ve 40ti platit. Ale bylo by štěstím mít takovou 22letou sexy krásnou ženu za partnerku ? Co by s ní člověk dělal ? Na co by mu byla ? Co kromě sexu a vzhledu může nabídnout ?

Jiné reálie, jiné životní pohledy, jiné měřítko hodnot, jiné nebo žádné životní zkušenosti (kromě těch sexuálních), obvykle vysoké nároky kde ještě nedošlo ke střetu s realitou.

O rozhovoru s dívkou o generaci či dvě mladší se raději zmiňovat nebudu. Pokud to není dobře vychovaná pokorná dívka ala klášter, která má úctu ke zkušenosti a myšlenkám a obdivuje vás, pak to zvládnou jen ti nejtrpělivější, protože bavit se s dítětem z pískoviště jako rovný s rovným je ten nejhorší očistec. Dokonce i ty vzhlížející a pokorné, pokud se s vámi několikrát pomilují a přijmou vás jako partnera, mají nutkavou potřebu dokazovat si, že ten vztah je “rovnocenný” a budou zkoušet “spolurozhodovat”.

S nostalgií vzpomínám na doby, kdy byla čistá a neposkvrněná žena úspěšného muže z lepší rodiny dívka z kláštera. Natěšená na milování jak veverka a přeci cudná. S tisíci představ, obav a přeci v duši ještě dítě, které si kdokoliv, kdo ji dostal za manželku mohl zformovat dle svých představ a neměl stavy, které běžně zažívá dnes mladý i starší muž, že je 5-10tý v řadě, dívka již někde nabrala EB virózu při francouzských polibcích a pár víceméně nevyléčitelných a recidivujících mikrobreberek při odvážných zkušenostech s těmi nejaktivnějšími nejpromiskuitnějšími typy na diskotékách nebo za školou. A především, že v sexu je již svázána konvencemi, jak to chtěl Franta, Pepa či ti další. Tedy i od vás čeká, že to bude dle normy a jakékoliv vylomeniny či vaše fantazie ji vykolejí, protože tohle přece ta jednoduchá hovádka před vámi nechtěla a muži mají chtít všichni to samé a bude se muset jít poradit s kamarádkou (když už ne s Bravíčkem). Pak už záleží jen na tom, zda ta kamarádka bude tupá či ne a rady budou samozřejmě vypadat podle toho.

Pokud to shrnu, hlavní cena krásné ženy je v tom, že je krásná. Plakát na zdi dokáže být stejně příjemný, jen se dříve okouká. Gestikulace nádherného stvoření je fajn, ale k tomu člověk nemusí mít takovou každý den doma a dát jí polovinu rozhodovacích práv. Krásný obrázek i milování je fajn, ale za ty nepříjemnosti a hlavně za tu cenu v podobě útrap a ústupků to nestojí.

Zkusíme se tedy rozhodnout pro přiměřenou ženu, například pětatřicetiletou. Odkvétá, ale to nevadí, pokud je typ, který se nám líbí. Je již minimálně jednou rozvedená, většinou má i nějaké děti. Ale to prý není žádná překážka, jak píše obvykle v inzerátu. Jak pro koho. Dělat tatínka cizím dětem na vedlejší pracovní poměr s tím, že čas od času se objeví tatínek skutečný a děti si na víkend vezme není nic moc. Zvláště, když značné procento žen problémy neřeší a s bývalým partnerem vedou nikdy nekončící válku právě přes děti. Bývá kruté se toho účastnit a být svědkem pomluv a manipulace.

Proč ji vlastně chci ? Jako spojence ? Někoho, kdo se již jednou rozvedl ? Někoho, kdo tvrdí, že “už se to nedalo vydržet” a není přesně schopný popsat kde se ta ponorková nemoc po sedmi letech vzala ? Myslíte, že to neudělá znovu? Řídí se pocitem. Ten pocit může přijít kdykoliv. Nevíte dne ani minuty. Je tohle spojenec?

A co může muž z párového života mít ? Ať již s mladší nebo se starší, budou z toho dřív nebo později v každém případě děti. Buď z lásky nebo jako pojistka. Nic jiného totiž ve skutečnosti žádná dát nedokáže ani nemůže a cenu má tím vyšší čím méně dětí odminula má. Bylo by to proti přírodě, kdyby to bylo jinak.

Když si člověk uvědomí, že se minimálně půl roku po narození děcka nevyspí a pak minimálně 20 let má o zábavu a veškerý volný čas postaráno, tak to opravdu ty teplé večeře a trocha sexu nevyváží. Ano, je to sobecký přístup. Ale v době, kdy vaše děti bude vychovávat televize a nějaká učitelka někde jim bude říkat co si mají myslet a co je správné, v době, kdy máte dvoutřetinovou pravděpodobnost, že dříve či později od vás žena i s dětmi odejde ať budete dobrým mužem nebo ne. V době, kdy děti nevnímají rodiče jako autoritu, ale spíše jako kašpary, kteří nejsou IN a zdroj jejich omezování. V době, kdy vaše dítě s největší pravděpodobností nebude následníkem a pokračovatelem všeho co děláte vy, ale jednou odlétne a bude dělat kariéru a na vás se vykašle nebo vám pošle pohled z ciziny. Skutečně mít děti ? Kdyby měly být vaše tak ano. Ale co je vašeho na člověku, kterého vychovávají všichni ostatní a vy ho jen hlídáte, omezujete a živíte ? Děti jako smysl života v páru fungovaly možná v minulém století, ale dnes jsou spíše vedlejším produktem sexu nebo pojistkou vztahu a problémem navíc. Kdyby antikoncepce nebyla nespolehlivá a kdyby ženy pudově nechtěly děti jako jedno z kritérií úspěchu hned vedle kariéry a samce po boku a kdyby muži při sexu řešili co je čeká, kdoví jak by to s lidstvem vypadalo.

Ale od dětí zpět k ženám. Jak hezká tak ošklivá dívka a jak mladá tak starší jsou ve skutečnosti všechny stejně náročné a jediný rozdíl je v tom, že ta ošklivá či starší tuší svou cenu a ví, že nemůže přestřelit a zkoušet určité věci až do té doby než si ji vezmete nebo s ní budete mít děti. Pak má požadavky prakticky stejné jako ta královna krásy. Obě se totiž dívají na televizi a tam jim řeknou, co si mají přát.

Hrdinka v pracovním procesu

Mnohokrát mne nesmírně udivilo, že zatímco třeba já vnímám práci (i když je tvůrčí a organizačně náročná) jako místo, kam člověk přijde, dělá co umí a pak jde vcelku v pohodě zase domů, tak prakticky u všech žen, které jsem blíže poznal (a byly to od telefonistek, úřednic až po šéfky a vysokoškolsky vzdělané manažerky), tak v podstatě vždy po tom, kdy jsme se již znali lépe a byla atmosféra důvěry, tak po návratu domů z práce den co den spouštěly nářek jak je to úmorné, jak je to vyčerpává, jak musí hrát divadlo že “na práci stačí” i když na ni nestačí, jak se všichni vezou, kují pikle, dělají intriky, nepracují a ona chudák to tam za ně všechno dělá.

Když jsem to slyšel už u čtvrté partnerky, tak mi to začalo připadat komické a přestal jsem cokoliv radit, protože již nepochybuji, že nikdo o žádnou radu či řešení nestojí. Jsou to nářky, které snad fungují jako ventil za psychické vypětí v situacích, na které zřejmě žena jako taková vůbec není stavěná.

Co mne ale vyděsilo bylo při jedné ze seancí v Sektě rozvedených žen psycholožky Marušky, kam jsem se nedopatřením jednou jako pozorovatel dostal, tak tam sedělo v kruhu přes třicet žen od 22 do 50 let a téma se stočilo na práci. A v tu chvíli mne totálně dodrtila dáma cca 40, která pracuje v bance, má vysokou školu a rozbrečela se tam lítostí sama nad sebou a nad svým utrpením, že těch bankovních produktů je tolik, že už se je nedokáže naučit všechny nazpaměť (z čehož je zjevné, že koncepci nechápe a že se nazpaměť jako básničku učila celý život všechno a vždy a prošlo to) a že je to strašná hrůza se pořád a pořád drtit nové a nové věci a že to nezvládá a je jen otázka času než to “praskne”.

Ten děs že se časem pozná, že dělají na co nemají a že hrají jen divadlo tam odkryla téměř polovina žen, ale jak vyplynulo, tak jejich nadřízené jsou taky ženy, které zřejmě hrají také divadlo, takže by se vlastně vcelku nemělo nic poznat, protože navenek se hraje velké divadlo na to, že jsme všichni na svých místech ti správní (což se samozřejmě neomezuje jen na ženy, ale pouze u nich je ta demonstrace neschopnosti specifická v tom, že tím trpí).

Ty večerní nářky, jak jsem v práci vykořisťovaná a jak nesnáším dlouholeté kolegyně (ke kterým se ale navenek chová jako nejlepší kamarádka a pak v okamžicích parnerských problémů si k nim přijde pro detailní rady jak se má k muži chovat, aby byla úspěšně rozvedená stejně jako ony) muže dost vyčerpávají až do chvíle, než si uvědomí, že jde pro ženu vlastně o očistný rituál. Obvykle stejně jako ve většině ostatních případů nechce nic řešit. Jen se chce vypovídat, postěžovat si na to, jaká je trpitelka a pak spokojeně usne s pocitem, že dostala “pohlazení” tím, že to někdo vydržel poslouchat celé a pak jí řekl, že “ji chápe” a “souhlasí s ní”.

Proto bych věci neznalým mužům doporučil tyto věci nechat plynout jedním uchem dovnitř a druhým ven. Většina žen kontrolní otázky nepokládá. A na konci pohladit a absolutně se nesnažit cokoliv řešit. Většina problémů, které na člověka dámy hrnou, jsou vleklé a nikdy neřešené záležitosti, které nabývají na objemu s každým dalším rokem života dotyčné, jak se k nim nabalují další a další věci. Jediné logické řešení, které by přicházelo v úvahu bývá vždy radikální, ale pozor. Pokud něco vymyslíte a předložíte řešení, od toho okamžiku máte spoluodpovědnost za všechny maléry, o kterých vám neřekla a které v souvislosti s vaším řešením vyplynou. Zároveň lze očekávat, že se jednou dozvíte, že jste ji nutil dělat něco co nechtěla. A pokud se vše podaří a vyřešíte beze zbytku její problémy (i za cenu problémů vlastních), tak je velmi pravděpodobné, že se při rozchodu, který obvykle dříve či později stejně přijde, dozvíte “že jste to dělat nemusel”, že “tehdy vás měla ráda” a “že vám přece nic nedluží” a “ať si nemyslíte, že vám bude vděčná”.

To všechno je velmi důležité vědět ještě před tím, než se někomu začneme plést do života jen proto, že na nás hrne něco, co je nám nepříjemné a máme tendenci to řešit. Ale pozor. Pokud ji upozorníte na to, že je vám nemilé pořád poslouchat strasti a její víceméně osobní problémy na kterých nemáte žádný podíl a které bývají důsledkem intuitivních rozhodnutí nebo hraní rolí, že jsem někdo, kdo nejsem, tedy pokud vyplyne, že je vám to nemilé a že byste raději teplé jídlo, pomilovat a spát a to bez dalších zbytečných útrap, ženy se to velice dotkne. Obvykle vaši reakci nějakou dobu vyhodnocuje, pak ji probere s “kamarádkami” (ano, s těmi ježibabami se kterými dělá v práci a které tak nenávidí) a nakonec se s vámi rozejde, protože ji “už nemáte rád” a nic vás nespojuje, když už si vám ani nemůže postěžovat.

Tedy v dlouhodobějším vztahu je nejdůležitější věc trpělivost a dokázat vypnout a nechat její řeč plynout a nezapomenout v závěru pohladit. Možná si bude naříkat, že “ji neposloucháte” ale pořád je to lepší než s ní cokoliv řešit nebo sdělit co si o tom myslíte. Žena není muž. Žena problémy neřeší. Žena se z nich vypovídá.

Bajka “O psech a lidech”

Byla jednou jedna země, kde žili psi a lidé společně. Člověk bez psa mohl žít spokojeně až do smrti, ale pes bez člověka se cítil opuštěný a velmi tím trpěl.

Někteří lidé si pořizovali drahé a čistokrevné psy, aby se s nimi mohli vytahovat, jiní si brali ty psy, kteří zbyli. Někteří si dokonce nevybrali psa vůbec.

Vztah mezi člověkem a psem byl idylický a zpočátku založen na naprosté věrnosti psa a lásce člověka k němu. Pes měl své úkoly a člověk své. Každý dělal to, co mu lépe šlo a v čem byl lepší a úspěšnější. O důležitých věcech rozhodoval člověk, ale vždy dbal, aby psovi neublížil, ani nikomu jinému.

Jednou však zachvátilo zemi šílenství a pes byl prohlášen za rovného člověku.

Na životě psů a lidí to zpočátku nic nezměnilo, protože psi i lidé se chovali stejně jako dosud a šli ve stopách svých předků. Někteří psi, na které nezbyl člověk, však začali snad ze zoufalství člověkem opovrhovat a začali bojovat za práva psů. Doufali, že se tím alespoň v psí společnosti dostanou výše a budou hodnoceni jako úspěšnější než psi, na které člověk zbyl. Sami opovrhovali psy, kteří mají člověka rádi a záviděli jim lidskou lásku.

Lidé, kteří pozorovali snažení opuštěných psů se zpočátku smáli, protože jim připadalo komické. Někteří psi, kteří žili s lidmi však začali pochybovat o svém štěstí a začali přemýšlet, zda láska člověka je skutečně upřímná, zda psů pouze nevyužívá a zda jsou skutečně člověku tak rovní, jak by měli být.

Někteří začali požadovat po člověku, aby dělal psí věci, přestože mu nešly a naopak sami začali dělat věci příslušící člověku, samozřejmě s katastrofálními výsledky. Takové psy prohlásili “opuštění” za správné psy a ostatní spokojené psy za zbabělce, kterým je třeba vysvětlovat, že by měli také začít bojovat za svá práva a pokoušet se dělat věci, které jim sice nejdou, ale kterými vyzkouší, zda je člověk má opravdu tak rád, že se před nimi skloní a vydrží to. Někteří nutili člověka dělat psí věci trvale a někteří dokonce člověka po mnoha letech společného života opustili s tím, že nevyhovuje jejich psímu životu a šli si hledat jiného. Pokud ho nenašli, pak zatrpkli a přidali se k “opuštěným” a společně na člověka ukazovali, co všechno psům způsobil a jak je nespravedlivý a kazí psům život.

Po mnoha a mnoha letech psi vyhráli svůj boj a dosáhli, že mohou člověka vyměnit kdykoliv se jim zlíbí, že psovi nesmí být ublíženo a pokud pes tvrdí, že mu bylo ublíženo a člověk že ne, tak se vždy věří psu. Soudit začali také psi a protože se ví, že pes je ten slabší, tak je psům pomáháno vždy a všude. Člověk by měl být alespoň natolik slušný, aby byl ochoten se vždy pro psa obětovat, to přece patří k základům slušného chování. Když je těžká práce, tak se zavolá člověk i kdyby byl jediný vedle desíti psů, protože tohle psi nedělají. Člověk by měl vždy psa uživit, ale nikdy by ho neměl odrazovat od jeho hry na rovnoprávnost a důležitost psí práce, protože pak je to psovi líto, že s ním člověk nehraje jeho hru, přestane mít člověka rád a najde si jiného.

I kdyby měl člověk štěnata sebevíc rád, když od něj odchází pes, štěnata jdou vždy s ním. Štěnata přece vždycky patřila psům a člověk by se o ně staral špatně. Pes, který opustí člověka má nárok na polovinu jeho věcí, které člověk shromáždil za doby, kdy s ním pes žil. Pokud pes nenajde nový domov, tak mu

musí dát k dispozici člověk polovinu svého domova a pes mu není nic dlužen a může si zvát jiné lidi na zkoušku k prvnímu člověku. Pes může štěňatům říkat o člověku i ošklivé věci a neznamená to, že je to špatný pes. Štěňata pak již odmalička ví, že člověku se nedá věřit a dobře si člověka vybírají. Člověk by měl mít svůj dům nebo peníze, aby si zasloužil psa.

Dnes se psi již odmalička stydí za to, že jsou psi. A za to může také člověk. Tím, že rozdělil svět na lidi a psy a k psům se chová jinak. I když mu to nové zákony brzy zakážou a člověk, který řekne o psovi, že je pes, bude hoden opovržení a potrestán.

Psi se sice rádi předvádějí a nechají se od člověka vybírat s tím, že se trumfují mezi sebou, kdo je lepší pes, ale jakmile jsou už něčí, pak napřou všechno úsilí k tomu, aby si člověk uvědomil, že psi nejsou o nic horší než člověk a běda člověku, který neuposlechne dobré rady psa nebo mu nechce udělat radost či se o něj špatně stará. Ten si nezaslouží nic jiného než být vyměněn za jiného a slušného člověka.

Dokonce i v lidském světě a v každé profesi budou zavedena směrná čísla, kolik musí pracovat psů na kolik lidí, aby se pes necítil ukřivděn ani ve věcech, na které by nikdy nepomyslel. Nevadí, že psi prostě některé věci nedokážou. Stačí, že budou pracovat spolu s člověkem na stejné věci a ohodnoceni stejně jako on i když se jim nebude dařit. Přece nemůžou za to, že jsou psi. To musí každý pochopit. Ale běda tomu, kdo jim to řekne.

A stejně je to ostuda, že i dnes existují psi, kteří stejně jako kdysi potupně žijí ve stínu člověka, jsou s ním šťastní a mají ho rádi. Je jich hrozně málo, ale nezaslouží si nic jiného než psí opovržení. Stejně jednou pochopí, že celý svůj život obětovali člověku, který si je vůbec nezasloužil, nemysleli vůbec na sebe ani na své zájmy, nežili svůj život, ale člověčí život a tak se vlastně připravili o všechno. Ale dobře jim tak. Jednou všichni psi pochopí, kde je jejich místo a že člověk je tu jen proto, aby se pes necítil opuštěný a neměl zbytečné starosti se sháněním jídla.

Zazvonil zvonec a bajce o emancipaci je konec.

Ještě poučení : Chceš li být sám sebou, nepořizuj si psa ! Jak ti psi vstoupí do života, staneš se méně než psem.

Shlédnutí: 186